Asi první, kdo se pokusil o praktické využití šroubovice byl Archimédes ze Syrakus (asi 287 - 212 př. n. l.), který sestavil jednoduchý stroj využívaný ve starověku ke zdvihání vody v zavlažovacích systémech, tzv. Archimédův vodní šnek.
Šroubovici na válcové ploše znali i Apollónois z Pergy, Geminos (1. stol. př. n. l.) a Pappos.
Archimédův vodní šnek se stal zdrojem inspirace pro řadu vynálezců - především lodního šroubu, který se objevuje již v náčrtcích lodí poháněných vrtulí Leonarda da Vinciho (1452 - 1519).
Američané
ale jmenovali autorem myšlenky pohánět lodě otáčením šroubu Johna
Stevense (1804). On sám ale považoval tento princip za natolik kuriózní,
že se jím dále nezabýval.
11. února 1827 získal "privilej" na lodní šroub Josef Ressel. Udělený patent ale platil jen 24 měsíců.
V následujících letech jsou s tímto vynálezem spojována jména vynálezců Francouze jménem Sauvage (1832) a Angličana jménem Smith (1836).
V přírodě je možno šroubovici vidět např. při růstu svlačce (obr. vlevo) nebo také u téže rostliny, když se rostou poupata a postupně přecházejí v květ (na všech snímcích se jedná o tentýž druh svlačce - poupata postupně v průběhu svého vývoje - v tomto případě 1 den -- mění také barvu).
Také např. tykve mají spirálovité úpony ve tvaru šroubovice.
Se šroubovicí je také možno velmi často se setkat v architektuře - točitá schodiště, různé sloupy, nebo i budovy ...