Aurlands fjord, Aurlandsdalen, Norsko, 5. – 15. července 2008

Rozhodl jsem se splnit přání Marcelky podívat se do Norska a koupil jsem dvě zpáteční letenky do Bergenu (asi 5500 Kč) u společnosti norwegian.no. Naše představa byla taková, že spát budeme pod stanem a přes den chodit s krosnama na zádech nebo se dopravovat veřejnou dopravou. Celý přibližný plán cesty naplánovala Marcelka.

5. července, sobota (letadlem Praha–Bergen, vlakem Bergen–Flåm)

Brzy ráno odcházíme z bytu se sbalenými krosnami na zádech (já 20 kg, Marcelka 15 kg). Je hezky a v Norsku taky. Z letadla máme krásný výhled na norské hory pokryté sněhem a ledovci a na fjordy. Z letiště odjíždíme drahým Flybusem (80 NOK) asi v jednu. Vystupujeme v centru u autobusového nádraží a jdeme rovnou do obchodního centra. Kupujeme chleba (20 NOK), dvě propan-butanové láhve (půkilová za 89 NOK a čtvrtkilová za 69 NOK, jak se ukázalo stačila by jen jedna půlkilová, ale dáváme na radu prodejce) a hořák (400 NOK), který jsme si neprozíravě a ostudně nevzali z domu. Následuje krátká procházka po Bergenu a návštěva informačního centra. Procházíme rybí trh a už se vracíme zpátky na nádraží, neb chceme ještě dnes odjet z Bergenu. Odjíždíme vlakem do Myrdalu ve čtyři (180 NOK na osobu) a pak přestupujeme na vlak do Flåmu (150 NOK na osobu, jen 20 km, nepoměrně dražší).

Vezeme se moderní soupravou, vnitřek je obložený dřevem. Z vlaku je krásný výhled na fjord, řeku a posléze hory. Připadá mi, že jedeme více tunelem než po povrchu. V Myrdalu je také pěkné počasí, do Flåmu jedeme dnešním předposledním vlakem, naštěstí skoro sami (banda Francouzů vystupuje na první zastávce). Zase jedeme skoro pořád tunelem s občasnými výhledy do údolí. Jsme uchváceni norskou přírodou. Po krátké obhlídce Flåmu stavíme stan v místním kempu. Večeříme lečo z konzervy ohřáté na novém hořáku. Špatně se nám usíná, je půl jedenácté a je stále světlo.

6. července, neděle (Flåm–Hovdungo)

Ráno je stále hezké počasí. Vyrážíme do Aurlandu, kam vede asfaltová cyklostezka. Kocháme se výhledy na fjord. Pěší přesun podél fjordu do Aurlandu si zpestřujeme výstupem na zdejší hory. Cesta nejprve stoupá k farmě Atrenes. Prohlížíme si dřevěné domky a rozhlížíme se. Záhy ale prcháme zjistíce, že po nás chtějí 50 NOK za vstup. Vysvětluji, že si to tu opravdu nechceme prohlédnout, ledaže by nám poskytli průvodce, kterého naštěstí nemají.

K další farmě Vikesland pokračuje do kopce pěšina. Je to první zkouška naší fyzické kondice. Marcelka nadává na dlouhé stoupání. Nedaleko Vikesland si dáváme oběd a pochutnáváme si na hojné úrodě lesních jahod. Začíná se zatahovat obloha. Dále stoupáme po lesních cestách. Nad Aurlandem dost prší. Cestu, po které jsem chtěl jít, nenacházíme, ale střetáváme se se směrovkou s nápisem „Hovdungo“. Rozhodujeme se jít tudy, je to alespoň značená pěšina. V kopci nás zastihuje déšť, schováváme sebe a krosny pod pláštěnky. Předbíhá nás dvojice turistů. Za chvíli už zase neprší. Další přeháňka nás zastavuje těsně pod Hovdungo, dvojice turistů se už vrací. Není to jen přeháňka, nýbrž bouřka. Marcelka má strach.

Po chvíli už ale zase neprší. Dorážíme na Hovdungo. Je tu několik salaší, ovce a především krásný výhled na fjord a Aurland, jinak nic. Marcelka se bojí, že do nás uhodí blesk, musíme se rychle vracet. Počasí se dramaticky zhoršuje. Padá rychlé rozhodnutí, že postavíme stan pár set metrů od Hovdungo na vyhlédnutém místě. Blíží se další déšť, je mnohem intenzivnější než ty předchozí, ani nestihneme postavit stan. Jsme dost mokří a krosny též. Déšt na chvíli polevuje. Bleskurychle stavíme stan a schováváme se. Padají kroupy a déšť neustává. Je večer.

Vycházím ven asi po hodině deště, abych stan zajistil kolíkama, během toho pěkně promoknu. Ve stanu máme taky trochu mokro od krosen. Večeřím tuňáka, Marcelka odmítá. Jí jen suchý chleba, víc jí strach nedovolí. Záhy jdeme spát.

O půlnoci přestalo na chvíli pršet. Je světlo, vylezáme ven ze stanu čůrat. Vracíme se a už zase prší. Prší celou noc.

7. července, pondělí (Hovdungo–Aurland)

Vstáváme až po té, co přestane pršet, je asi osm hodin. Svítí sluníčko, sušíme mokré oblečení i stan. Naše místo míjí do půl těla svlečený a zpocený turista. Rozhodujeme se ještě jednou vydat zpátky na Hovdungo za lepšího počasí. Vyrážíme asi v jedenáct.

Na Hovdungo je opravdu hezky a lepší výhled než včera. Marci se mazlí s ovečkama, jsou tu od nich všude bobky. Přesvědčuji Marcelku, abychom šli ještě dále a výše. Odmítá, chtěla by jít zpátky dolů. Nakonec jdeme dál asi jen půl hodinu, o moc lepší výhledy však nemáme. Nezbývá mi než podlehnout Marcelčinu naléhání a začít se vracet. Pod Hovdungo si dáváme oběd, v potoce vychlazený Nuselský uzený sýr.

Marci vybírá jinou zpáteční cestu. Měla by být kratší a prudší. To se záhy potvrzuje, navíc je všude mokro i v mých botech. Asi po hodině náročného sestupu dorážíme k farmě Sele. Usedlosti jsou až na jednu výjimku zpustlé a opuštěné. Je tu hezky, a tak chvíli odpočíváme. Dále pokračuje pohodlnější cesta. Opouštíme les, dál jdeme mezi ohrazenými pastvinami. Objevujeme ložisko lesních jahod. Tolik na jednom místě jsem jich ještě neviděl. Shazujeme krosny a sklízíme úrodu. Nacházíme další a další místa plná jahod, což nás donucuje setrvat zde déle, než jsme čekali.

Po dlouhém sbírání přece pokračujeme v cestě, která je ovšem přehrazena. Chvíli váháme ale nakonec procházíme brankou a přes dvůr jednoho domu. Nikoho jsme tím naštěstí nerozzuřili, ani psa. Z Li do Aurlandu již jdeme po asfaltové cestě, moc aut po ní nejezdí.

První, co objevujeme v Aurlandu, je přístaviště. Marcelka kontroluje, zda má správně napsané odplavby lodí. Kolem se plaví velký parník z Bergenu do Flåmu. Ve městě jsou dva supermarkety. Marci navštěvuje Spar a kupuje dva chleby (asi 40 NOK). V okolí Aurlandu jsou podle mapy tři kempy. Chceme se ubytovat v tom nejvzdálenějším, abychom to druhý den měli blízko k jezeru Vassbygdevatnet. Jdeme po silnici směr Vassbygdi, míjíme informační centrum, návštěvu však necháváme na jindy.

Všechny kempy vypadají prázdně. Ten poslední námi vybraný zrovna tak. Jsou tu především chatky a pár karavanů. Rozhlížíme se a zastavuje u nás auto s chlápkem. Říká, že je tu šéf. Tak mu vysvětluji, že bysme si tu chtěli postavit stan. Žádný problém, rozumím mu, že po nás bude chtít 50 NOK (ale špatně, nakonec to bylo 150 NOK). Stavím stan, je tu hezky a měkký, hustý trávník. Obydlené jsou asi jen dvě chatky. Karavany vypadají opuštěně. Poprvé se v Norsku sprchuji a seznamuji se s automatem na teplou vodu. Večeříme fazole s párkem.

Studuji materiály, které nám dal chlápek–šéf. Vychvalují v nich krásu údolí Aurlandsdalen. Líbí se mi to, a tak navrhuji změnit naše plány. Místo na sever do Sogndalu, zůstame zde a půjdeme do Aurlandsdalen. Marcelka nemá nic proti, jen by chtěla stihnout jet lodí do Gudvangenu. Zítra tedy vyrazíme směr Aurlandsdalen. Spokojeně usínáme.

8. července, úterý (Vassbygdevatnet)

Plán dneška je jednoduchý. Půjdeme podél jezera Vassbygdevatnet a dále údolím Aurlandsdalen co nejdále (zásoby jídla doplníme ve Vassbygdi). Musíme se rozhodnout, po které straně jezera půjdeme. Na pravém břehu je z části nová silnice (s dlouhým tunelem) a z části stará cesta s kratkými tunely, které by snad měly jít projít. Po levém břehu má vésti pěšina, ale naše mapa a mapy v turistických centrech se neshodují, zda končí v půli nebo vede podél celého břehu až do Vassbygdi. Marcelka nechce jít po silnici, takže půjdeme po levém břehu (prozradím, že to bylo špatné rozhodnutí).

Docela brzy opouštíme kemp. Procházíme vesničkou Låvi a nacházíme onu pěšinu k jezeru vyznačenou v mapách. Vypadá dobře a jsou z ní krásné výhledy na jezero, jsme navýsost spokojeni. Jen si trochu lámeme hlavu, kudy povede cesta dál, když před námi vidíme strmé skály končící přímo ve vodě, asi se bude muset vystoupat nad ně.

Asi po kilometru cesta míří do lesa, kde se jde hůře. A co hůř, na první sutině pěšinu ztrácíme. Sutina se přechází velice obtížně, neb kamení dost ujíždí pod nohama. Marcelčiným přičiněním opět nacházíme cestu, máme radost. Cesta je nicméně stále horší. Jak jsme předpokládali, dále stoupá a vede nás nad skály tyčící se nad jezerem. Pod černou skálou s vodopádem se naposledy fotíme. Je tu krásný výhled na místo, odkud jsme vyšli, i tam, kam jdeme. Jsme asi v polovině. Je jedna hodina, to už jsme chtěli být ve Vassbygdi.

Ve stále hustší vegetaci nadobro ztrácíme cestu. Překonáváme nebezpečný úsek s příkrou skálou nad námi i pod námi. Nějaké pěšiny opět objevujeme a zase ztrácíme, zřejmě vyšlapané zvěří. Obdivuji Marci, že má stále sílu pokračovat, sám toho mám plné zuby, ale nic jiného nám nezbývá.

Situce se stává závažnou v okamžiku, kdy se střetáváme s hlubokým skalnatým korytem řeky zpestřeného vodopádem, které v žádném případě nepůjde překročit. Budeme muset sestoupit k hladině jezera doufaje, že půjde jít tudy. V křeči obědváme tvrdý sýr a salám a sbíráme síly na nejnáročnější část cesty.

Mám silné obavy, že se budeme muset vracet, ale raději jsem zticha a vedu Marci hustým porostem dolů k jezeru. Sestup je dlouhý a psychicky i fyzicky náročný. Míst kudy se dá proklestit cesta není mnoho, navíc kdykoli můžeme narazit na skálu, která náš postup ukončí. Naštěstí úspěšně docházíme k jezeru, dokonce se dá jít dále po kamenech a pak lesem podél plotu kolem vodní elektrárny. Je zde patrno několik tábořišť, my však jdeme dál.

Podle mapy nad námi má být silnice vedoucí do tunelu a dál do Vassbygdi. Marci chce jít stopovat, už nemá sílu dál pokračovat pěšky. Nedivím se jí. Tunel je úzký a před ním semafor. Marcelka se ptá jednoho stojícího auta, zda nás vezmou skrz tunel. Noři v autě jsou velice milí a jsou nás ochotní svézt. Soukáme se s krosnami do auta. Vyprávíme odkud jsme vyšli a kam míříme. Po krátké chvíli nás vysazují na okraji Vassbygdi. Tady bychom chtěli najít obchod s potravinami a pokračovat dále údolím. Je pět hodin. Pět kilometrů podél jezera nám trvalo asi šest hodin.

Docházíme na parkoviště, u něj stojí bufet. Majitele vypadajícího jako Athony Hopkins se ptám, zda má chleba nebo zda tu je obchod s potravinami. Na obojí se dozvídám zápornou odpověď, nejbližší obchod je v Aurlandu (11 km). Nezbývá nám nic jiného než se vrátit, nemáme dost chleba na túru údolím Aurlandsdalen. Marci si u Hopkinse kupuje dvě záložky.

Velice svižným pochodem se vracíme do Aurlandu, tentokrát po druhém břehu jezeru, po staré cestě skrz tunýlky. Cesta nám trvá asi hodinu a půl. Svítí sluníčko. Rozhlížíme se na druhý břeh jezera a snažíme se vysledovat, kudy jsme to vlastně šli. Kroutím nad naším výkonem hlavou. „Jak jsme tohle mohli zvládnout?“

Stan stavíme tentokrát v kempu nejblíže Aurlandu, abychom to měli ráno blízko do obchodu. Znovu měníme plány. Obchod otevírá v devět, takže nemůžeme stihnout autobus do Vassbygdi jedoucí v 8:45 (cestu podél jezera odmítáme jít znovu). Místo toho se v 9:30 nalodíme na trajekt a pojedeme do Gudvangenu.

Večer se vyjasnila obloha. Jsme unaveni a tak brzy usínáme.

9. července, středa (lodí Aurland–Gudvangen, Gudvangen–Rimstigen)

Chtěli jsme vstávat brzy (6:30), abychom stihli loď. Jenže Marcelka zaspala, a tak vstáváme až v osm. Pojedeme tedy další lodí, která odplouvá v jedenáct. Máme dobrou náladu, protože je jasná obloha. Cestou k přístavišti se stavujeme v informačním centru. Kupujeme především studentské zpáteční lístky na loď (jeden za 216 NOK). Já kupuji mapu údolí Aurlandsdalen (139 NOK) a Marci kupuje pár pohledů. Zbývá deset minut do odplutí lodi, přesto posílám Marci do marketu, aby koupila chleby. Celkem kupujeme čtyři bochníky, abychom měli i na cestu údolím Aurlandsdalen, na kterou chceme zítra vyrazit (tři bochníky se s námi vrátí až za dva dny).

V přístavišti jsme pět minut před pravidelným odjezdem. Sledujeme velký parník z Bergenu. Naše loď z Flåmu připlouvá se zpožděním. Trajekt je vevnitř hezký a útulný, ale my vybíháme na horní palubu a vybíráme si křesla s dobrým výhledem. Ačkoli sluníčko pálí, je tu zima a fouká vítr, oblékám si bundu. Všude kolem jsou cizinci a fotí jak o život. Marci taky. Fjordy jsou opravdu krásné, ani nestíhám všechno vstřebávat. Letí s námi racci, míjíme protijedoucí lodě. Lodní rozhlas hlásí zajímavosti snad v deseti jazycích o vesnicích na břehu fjordů, vodopádech, poštovské cestě, o nejužším místě v nejužším fjordu a tak podobně.

Zaujala mě cesta podél řeky/vodopádu nahoru do sedla Rimstigen, odkud má být podle letáku úžasný výhled na fjord. Jak plujeme okolo, láká mě čím dál více. Cesta začíná ve vesnici Bakka, kam se dá dojet autem nebo dojít pěšky (asi 6 km) z Gudvangenu po staré cestě podél fjordu (nová silnice prochází tunelem, jak jinak). Přemlouvám Marci, abychom se tam vydali. Ale chtěl bych až do sedla, což do čtyř, kdy nám pluje loď zpátky, nestihneme.

Po dvou hodinách připlouváme do Gudvangenu. Ptám se námořníka, zda náš zpáteční lístek platí i zítra, prý jo. Cestě na Rimstigen nic nebrání. Hned na počátku naší cesty podél fjordu do Bakka se setkáváme s kozama, ty si nás vůbec nevšímají. Po chvíli nás však dohání kozel. Trochu se ho bojíme, ale vypadá to, že není nebezpečný, je jen hrozně dotěrný a příšerně páchne. Pořád se na nás tlačí a čuchá nám k zadku. Zrychlujeme tempo, abychom ho setřásli, ale neúspěšně. Drží se nám v patách, na sutinách, které na cestu naplavila velká voda a které pomalu přelézáme, nás dohání. Protivný kozel se mi staví do cesty, jakoby mě nechtěl nechat jít dál. Snažím se ho odehnat. Jdeme neustále svižným tempem doufajíce, že dojdeme k ohradě, za kterou už kozel nebude moci jít. Ohlížíme se a kozel je pořád za námi. Začíná na sebe upozorňovat čím dál častějším mečením. Nadáváme na kozla, chtěli jsme si tady dát oběd a teď nemůžeme.

Konečně ohrada, procházíme brankou a smějeme se kozlovi. Raději pokračujeme dál po silnici, abychom ho neprovokovali. Jsme zpocení a udýchaní. Kozel se snaží dostat přes plot, jeho pokusy jsou marné. Když procházíme poslední zatáčkou, odkud je na ohradu vidět, zjišťuji, že kozel plot úspěšně přeskočil a vydává se za námi. Marci se rozčiluje. Pospícháme dál po rozpálené silnici.

Procházíme vesnicí Bakka. Kozla jsme už více neviděli, proto si s klidem za vesnicí ve stínu u fjordu dáváme oběd. Odpočíváme, cestu sem jsme díky kozlovi zvládli v rekordním čase. Dělám si legraci, že se tu kozel za chvíli objeví. Marci nakonec souhlasí, že se vypravíme na Rimstigen. Do kopce se jí ale vůbec nechce a má podmínku, že se ještě dnes musíme vrátit do Gudvangenu do kempu. V přírodě už přespávat po bouřkové zkušenosti nechce.

Cesta je strmá a dlouhá. Jsme unavení po včerejším náročném výletu kolem jezera. Jdeme proto velice pomalu, často pijeme, nechávám Marcelku určovat tempo. Marcelka mě po celou cestu ujišťuje, že se ještě dnes musíme vrátit. Asi po dvou hodinách docházíme k prameni, kde potkáváme pár z New Jersey. Marci se ptá, jak je to daleko nahoru – ještě asi hodinu. Američan nám říká, že by se nahoře dalo dobře stanovat. Díky tomu Marci konečně připouští variantu, že bychom nahoře přespali.

O půl sedmé docházíme do sedla a zapisujeme se do vrcholové knihy. Dnes jsme tu byli jen my a ti Američani. Jsou tu naprosto úžasné výhledy na fjord a hory. Je skoro jasno a slunce svítí tím směrem, kam se díváme. Marcelka je nervózní, že návrat do Gudvangenu už moc nestíháme. Navíc jsme dost vyčerpaní z výstupu sem. Přesvědčuji ji, abychom se šli podívat dále, jestli se tu nedá stanovat.

Je tu nádherně, narážíme dokonce na zbytky sněhu. Také je tu docela vlhko. V místě, kde cesta překračuje řeku, se vydávám hledat místo na stanování. Nacházím relativně suché a rovné místo. Marcelka souhlasí, že tu přespíme. Asi je unavená a už se jí nechce vracet celou cestu zpátky, ale přesto tvrdí, že se bude bát. Běžíme se vyfotit na sníh a stavíme stan.

K večeři dnes vychází lečo. Zdá se mi, že Marci je celkem spokojená, ač tvrdí, že se dnes vůbec nevyspí. Ujišťuji ji, že bude teplo a že zítra bude určitě také hezky, čemuž vše nasvědčuje. Jdu si umýt zadek a nohy do řeky. Je ledová, ale vydržím to. Slunce se schovává za hřbet a my jdeme brzy spát. Marci chce brzo vstávat, abychom se brzy dostali dolů, kam se tolik těší.

10. července, čtvrtek (Rimstigen–Gudvangen, lodí Gudvangen–Aurland)

Jsme unaveni a tak spíme dlouho. Když vstáváme, sluníčko už prohřívá náš stan. V klidu snídáme, je to tu krásné místo. Máme výhled na fjord i na hory, jenže fjord je teď proti slunci, tak to není tak hezké jako včera večer. Marcelka rezolutně odmítá můj návrh jít ještě dále a výše do hor. Chce jít dolů.

Ze začátku jdeme pomalu, neradi opouštíme toto hezké místo. Kontrolujeme vrcholovou knihu, přibyly tam dvě jména (dva muží s malým děckem šli včera večer kolem nás dolů). Fotíme propagační fotky s výhledem na fjord. Slunce se do svahu opírá, takže nám je pěkné vedro. Nebezpečné úseky zdolává Marci opatrně. U pramene znovu potkáváme pár, tentokrát norský. Sdělujeme jim, kolik jim zbývá nahoru. Myslí si, že jsme angličani (Marci má tričko z Oxfordu), ale záhy se vše vyjasňuje. Oni mají syna na škole v Hradci Králové.

Cesta dolů rychle ubíhá, hladina vody se přibližuje. Cestou jsme potkali ještě jeden mladý pár a úplně dole opět Nory. Jeden z nich má v Bakka rodiče a poprvé chce zkusit vyjít na Rimstigen. Děsí se, když mu říkáme, že nám cesta nahoru trvala tři hodiny. Na stejném místě jako včera si dáváme oběd, je totiž poledne. Na Marcino přání je tuňák.

Cesta po silnici do Gudvangenu nám bez kozla v patách trvá mnohem déle. Slunce hrozně peče. Zato si můžeme krásnou cestu pořádně vychutnat a máme čas se rozhlížet. Do Gudvangenu přicházíme krátce před čtvrtou, za chvíli nám popluje loď. Než nám stihne námořník zkontrolovat lístky, nahrne se před nás banda z nějakého zájezdu. Přesto máme místo s dobrým výhledem. Dívám se dopředu po směru plavby a Marci dozadu.

Plavba rychle utíká a za dvě hodiny jsme v Aurlandu. Zítra snad konečně vyrazíme do Aurlandsdalen. Tři bochníky chleba jsme na Rimstigen vynesli zbytečně, mohli jsme je koupit až teď, nevadí. Marcelce se ozval mlsný jazýček. Jde si koupit dvě nektarinky, dvě hrušky a bílý jogurt (celkem asi 40 NOK). Ovoce si šetří na později a jogurt na zítřejší snídani.

V kempu jsme už o půl sedmé, přesto naše vyhlídnuté místo (ve stínu u řeky) je již obsazené. Zatímco se Marci sprchuje, přicházím s geniální myšlenkou, jak naplánovat naše zbylé čtyři dny v Norsku. Během tří dnů projdeme údolím Aurlandsdalen a dále pak přejdeme hřeben až do Finse, odtud pak pojedeme vlakem do Bergenu (Finse je nejvýše položená stanice na trati Oslo–Bergen). Během tří dnů bychom měli ujít asi 50 km, podle mapy se jedná celkem o 18 hodin chůze. Bude to náročné, ale podle průvodce z informačního centra se má jednat o velice krásné a značené chodníky. Marci se můj nápad líbí a souhlasí.

Zítra musíme vstávat opravdu brzy, autobus do Vassbygdi odjíždí v 8:40 a nesmíme zaspat. Marcelka spokojeně usíná.

11. července, pátek, autobusem Aurland–Vassbygdi, Vassbygdi (54 m n. m.)–Østerbø (813 m n. m.)

Podařilo se nám vstát brzy. Máme dobrou snídani, bílý jogurt s müsli (konečně to není tak suché). Malá plynová bomba je skoro prázdná, necháváme ji proto v kempu. Už v 8:30 jsme v informačním centru, které právě otevřelo. Zjišťujeme odjezdy vlaků z Finse, kam chceme za tři dny dojít. Pohodlný autobus odjíždí jen s drobným zpožděním. Po pár minutách vystupujeme ve Vassbygdi. Ušetřili jsme si 11 km, které jsme si již dostatečně vychutnali dříve. Plán na dnešek je dojít do Østerbø, podle mapy to má trvat 6 hodin.

Z Vassbygdi jdeme sami. Je oblačno, ale neprší. Cesta údolím je opravdu krásná. Přicházíme k opuštěné farmě Almen, kolem pobíhají ovce. Po dvou hodinách docházíme k další farmě Sinjarheim. Ta byla opuštěná, ale nyní je opravená a celoročně obydlená. Pasou se tu kozy a krávy. Jsme ohromeni, že tu někdo může žít, dá se sem totiž dojít jenom pěšky. Na druhou stranu je tu moc krásně, Marcelka je nadšená.

Začínáme potkávat lidi jdoucí z Østerbø. Je jich překvapivě mnoho. Snad všichni kromě nás jdou opačným směrem. Na krásném vyvýšeném místě s výhledem na kaňon s řekou obědváme. Rozplývám se nad tím, jak je tu nádherně. Po čtyřech hodinách jsme asi v polovině cesty.

Po třičtvrtě hodině přestává pršet a pokračujeme, nepříjemné je, že je všude mokro. Začiná svítit slunce a to nás suší. Docházíme k jezeru Aurlandsvatnet, u kterého leží samotné Østerbø. Marcelce se tu líbí opravená farma Nesbø, je v krásném prostředí a dá se k ní dostat jen pěšky nebo na loďce. Kolem další farmy Viki přicházíme asi v sedm do Østerbø. Ve vesnici jsou jen dvě farmy předělané na hotely a chatky. Je tu i kemp.

Jdu se zeptat do jednoho z hotelů, zda si můžeme postavit stan. Pokoj stojí 600 NOK, chatka asi 500 NOK. Stan si můžeme postavit na zahradě u chatek za 70 NOK, což je mnohem levnější, než jsme byli zvyklí z kempů. A tak hned stavíme, vypadá to, že bude pršet. Marcelka je trochu zklamaná, doufala, že se ubytujeme v pokoji.

Uvnitř v hotelu, kde jsou sociálky, je teplo a moc útulně. Sprchy jsou moc čisté a zadarmo. Takže jsme spokojení. Začíná poprchávat, rychle vaříme a jíme večeři (guláš). Potom se jdu podívat, odkud odjíždí autobus do Steibergdalen. Zítra chceme dojít na Geiterygghyttu, což je podle mapy sedm hodin, a Marcelka říká, že by to neušla. K silnici je to asi 15 minut a zdá se, že zde autobus staví. Nevím, jestli také zajíždí k hotelu. Prší a tak jdeme spát. V noci se poprvé tady v Norsku budím zimou, a tak si na tričko oblékám mikinu, což pomáhá.

12. července, sobota, autobusem Østerbø–Steinbergdalen, Steinbergdalen (1025 m n. m.)–Geiterygghytta (1223 m n. m.)

Autobus do Steinbergdalen odjíždí v 9:30, tak nemusíme tak brzy vstávat. Jdeme k silnici, kde čekáme sami. Jak se ukazuje, tak zbytečně, protože autobus zajíždí i k hotelu. Jedeme údolím a dvěma krátkými tunely. Z autobusu máme krásný výhled. Je zataženo, ale neprší. Nad údolím se protrhává modrá obloha. Míjíme vodní elektrárnu.

Steinbergdalen je turistická chata, odtud vede značený chodník k další chatě Geiterygghytta, kde bychom dnes chtěli přespat. Dnes nás čeká odpočinková túra, podle mapy se jedná o tři hodiny chůze. Turistická chata se nám vzdaluje a zlepšuje se nám výhled na údolí Stemmerdalen, podél jezera se klikatí silnice a vede vysoké napětí. Překračujeme četné potoky a menší říčky. Přes ty větší jsou postavené lávky. S jedním větším si Marci neví rady, i když jí ukazuji, kudy má přejít po kamenech. Sundává si boty a brodí ho.

Už asi po hodině chůze začínáme potkávat lidi z opačného směru. Stejně jako včera je jich mnoho, možná z toho důvodu, že je víkend. Kocháme se krásnými výhledy na údolí a hory. Moc se mi tu líbí. Dostáváme se do nadmořské výšky 1400 m. Poprvé se častěji setkáváme se sněhem, pákrát musíme jít přes něj. Řítí se na nás černý mrak s deštěm. Zrychlujeme chůzi, abychom se mu vyhli.

Začínáme klesat k chatě, pod námi vede silniční tunel. Už také vidíme jezero Geiteryggvatnet, ale chatu Geiterygghytta stále ne. Severní svahy protějšího hřbetu jsou z velké části pokryté sněhem. Marcelka začíná nahlas přemýšlet o tom, že cestu do Finse nezvládne, že zítra pojede autobusem zpátky do Aurlandu, že bychom určitě potřebovali mačky a cepíny. I podle mapy má cesta vést v několika úsecích přes ledovec. Snažím se ji uklidnit, že je to značená cesta a že tam určitě chodí spoustu lidí a hlavně to má být cesta s krásnými výhledy na hory a ledovce. Také přicházím s tím, že bychom ještě dnes spali ve stanu. To Marcelku také rozčiluje, protože chce spát v chatě.

Ke Geiterygghyttě docházíme asi o půl páté. Sedáme si k jednomu venkovnímu stolu a dáváme si čokoládu. Je teplo, protože svítí slunce. U jezera se opalují lidé. Jdu se zeptat do chaty. Pokoj stojí 300 NOK za osobu, venku si stan postavit nesmíme, leda že bychom si v chatě dali večeři a snídani. Pán na recepci mi také říká, že na cestu do Finse rozhodně žádné speciální vybavení nepotřebujeme. Snažím se Marci přesvědčit, abychom dnes stanovali. Naposled, slibuji, že zítra ve Finse už budeme spát v chatě.

Nakonec se Marci uvolí, že půjdeme kousek podél jezera po cestě do Finse, jestli nenajdeme nějaké místo na stanování. Nacházíme malý plácek schovaný pod svahem kousek od cesty. Stavím stan, Marci je naštavaná. Říkám jí, ať jde klidně spát do chaty, že já budu ale tady. Odmítá. Fouká vítr a počasí se zhoršuje. Kolem po cestě chodí hodně turistů od Finse, to Marci uklidňuje, že chodník do Finse bude zvládnutelný.

Po večeři jdu umýt nádobí a sebe k jezeru. Začíná poprchávat, a tak spěchám ke stanu. Uklízím si krosnu a těsně poté, co zalezu do stanu, se rozprší více. Jdeme spát opravdu brzy, asi v osm. Shodujeme se, že zítra vstaneme brzo (asi v pět), abychom včas vyšli. Zítra totiž musíme dojít do Finse a špatné počasí by nás mohlo na cestě dost zdržet.

Budím se o půlnoci zimou, Marci je také vzhůru. Půjčuji jí svetr, sám si beru mikinu. V této nadmořské výšce je už opravdu chladno. Je mi pořád zima a tak si v jednu beru další mikinu a Marci nabízím bundu, tu však odmítá.

13. července, neděle, Geiterygghytta (1223 m n. m.)–Finse (1222 m. n. m.)

Vstáváme v pět hodin. Je zataženo a zdá se, že bude pršet. K snídani dojídám poslední zásobu vloček. Jsem šťasten, protože už mi lezou krkem. Marci snídá chleba s povidly. Prý se moc nevyspala. Brzy vyrážíme (o půl sedmé), abychom nezmokli. Tam, kam míříme, se zdá počasí lepší.

Spadlo na nás pár kapek, ale dešti jsme se vyhli. Začínáme stoupat a nad námi si slunce mraky proráží cestu. Zato nad jezerem Geitryggvatnet prší, udělali jsme dobře, že jsme to tam tak brzy opustili. Často se jde přes sněhová pole, což je nepříjemné z několika důvodů. Sníh taje a je mokrý a rozměklý, tak od něho mám mokré boty. Sněhem se jde špatně, klouže, zvlášť do kopce nás dost zpomaluje.

Jdeme sami, nikde ani živáček, jen my a ovce. Fotíme se u zamrzléh jezera Omnsvatnet, u kterého posléze objevujeme dva stany. Zde musela být v noci ještě větší zima. Sněhem jdeme stále častěji a delší úseky. Počasí vypadá stále dobře a hory před námi, kam máme jít, jsou ponořeny v mracích.

Dostáváme se na náhorní plošinu (1600–1660 m n. m.), jsme v mraku, je mlha. Je zima, a tak si oblékám bundu. Začíná pršet, ne moc intezivně, takže pokračujeme v chůzi. Fouká silný vítr, tak na nás prší jen z jedné strany. Jdeme skoro pořád sněhem, v botách mám čím dál více vody. Část cesty jdeme také po modrém ledovci. Tato vrcholová část cesty je pro nás utrpením, protože jsme čím dál více mokří a navíc v mlze není vůbec nic vidět. Nevidíme ani slibovaný vrchol Sankt Pål (1695 m n. m.).

Na cestě se nečekaně objevuje bouda Klemsbu. Nikdo tu není. V závětří je lavička, tak si tu sedáme, protože sem neprší. Dáváme si čokoládu a já ždímám ponožky. Kolem jsou jen skály a sníh. Líbí se mi tu. Stále prší, oba jsme z jedné strany mokří. Vypadá to, že za chvíli pršet přestane. Odcházíme, abychom se z deště dostali. Zjišťuji, že bouda je odemčená, mohli jsme se schovat dovnitř.

Jak se vzdalujeme od náhorní plošiny, počasí se skutečně zlepšuje. Otevírá se nám výhled na Finse s jezerem a na ledovec Hardengerjokulen nad ním. Je to vskutku nádhera. Lepší výhled při sestupu do Finse jsme si nemohli přát. Je jedenáct a do Finse nám zbývají maximálně dvě hodiny cesty. Dnešní túru zvládáme opravdu dobře.

V poledne potkáváme první turisty. Je to velká skupina lidí stoupající proti nám. Už nemusíme prošlapávat cestu sněhem. V jednu hodinu si kousek nad Finse dáváme oběd. Máme výhled na město, železnici i ledovec. Svítí sluníčko, tak dlouho ležíme, odpočíváme a sluníme se, suším si boty a ponožky.

Finse je horské středisko, většina hotelů je zavřených. My však míříme do turistické ubytovny Finsehytte, jak jsem Marcelce slíbil. Procházíme nádražím, zjišťujeme, že ve Finse je muzeum železnice, prohlížíme si fotky v čekárně. Kousek od nádraží je obrovská půjčovna kol. Do Finse se dá dostat, jen pěšky, na kole nebo po železnici, žádná silnice sem nevede. Cestou k chatě Marci obdivuje ledové kry na jezeře.

Ubytování stojí 300 NOK na osobu ve dvoulůžkovém pokoji. Dostáváme pokoj číslo 7 a seznamujeme se se zdejším režimem. Musíme se přezouvat, sprchy jsou ve sklepě. Všude je čisto a útulno. Pokojíček je malý a hezký. Je tu patrová postel, máme již povlečeno. Marcelka má velkou radost, že konečně bude spát v posteli. Já také.

Dokud je hezky, jdeme se projít podél jezera, kde vedou staré koleje. Od roku 1993, kdy byl postaven tunel, tudy vlaky nejezdí. Jdeme přímo po kolejích a spokojeně si povídáme. Když se začne kazit počasí, otočíme se a jdeme zpět. Vidíme před sebou celé Finse. Po návratu nacházíme muzeum v budově bývalého depa (vstup 30 NOK), všechno je v norštině, tak popiskům moc nerozumíme. Naštěstí tu mají promítací místnost, takže se díváme na videa. Jsou moc zajímavá – o stavbě železnice, o odklízení sněhu (mají tady na to speciální mašinu s vrtulí), o zimní sezoně ve Finse. Všechny filmy jsou ze začátku 20. století.

Z muzea odcházíme asi v sedm. Venku prší, pospícháme do chaty. Boty si dáváme sušit do lyžárny. Pochvalujeme si, že jsme dnešní cestu zvládli ještě včas za hezkého počasí. Jelikož jsme si nezaplatili večeři, musíme si udělat vlastní někde venku. Venku prší, tak se zatím jdeme osprchovat. Když na chvíli přestane, jdeme ven, tam fouká nepříjemný vítr. Rychle uvaříme večeři (fazole) a zase se jdeme schovat do chaty. Já jdu spát v devět, Marci dole ve společenské místnosti v křesle sepisuje zápisky z cest.

14. července, pondělí, vlakem Finse–Bergen

Vstáváme pozdě, až v devět, protože další noc v Bergenu hodláme probdít. Vlak nám jede v jedenáct. Je hnusně, venku prší. Snídáme chleba s povidly. Platíme účet a  opouštíme chatu, kde jsme se báječně vyspali.

Rychle přebíháme do nádražní čekárny. Tam jsou turisti oblékající sebe a krosny do pláštěnek. Jak jsme rádi, že my dnes nikam nemusíme. Marci kupuje lístky do Bergenu (230 NOK za jeden). Vlak příjíždí včas. Teším se na pohodlnou jízdu s krásnými výhledy. Ani mi nevadí, že venku prší.

V Myrdalu přestupuje velká část cestujících na vlak do Flåmu. Všichni zběsile fotí, ačkoli prší, vlak je úplně plný (vzpomínáme, jak bylo hezky, když jsme jeli my a že jsme jeli skoro sami). Náš vlak zde asi hodinu čeká na protijedoucí spoj. Marci zatím píše deník z cest.

Máme závadu na lokomotivě, vlak několikrát zastavuje a po chvíli se opět rozjíždí. Do Bergenu přijíždíme asi s hodinovým zpožděním. Prší, a tak obědváme salám a starý chleba na lavičce na nádraží, cítíme se trapně. Odcházíme na autobusové nádraží, kde hledáme spoj na letiště (jiný než předražený Flybus). Poslední přímý lokální autobus odjíždí v šest večer a pak jede až ráno v šest, nebo můžeme jet nepřímo a pak pěšky asi 4 km na letiště. Nic moc, nevíme, jestli vydržíme potulovat se po Bergenu až do rána.

Marci hledá záchod v obchodním centru, kupujeme pečivo k snídani a čokoládu. Odcházíme do centra Bergenu, prohlížíme si opevnění a staré dřevěné rybářské domy Bryggen. Je tu působivá atmosféra, vše je ze dřeva, jsou tu stylové restaurace a obchody a dokonce se tu bydlí. Marci si kupuje na rybím tržišti bagetu s máslem a krevetama. Od sedmi do desíti hodin večer se schováváme v informačním centru, studujeme zdejší letáky. Následně jdeme do McDonaldu, kde večeřím (nejlevnější možnost stravování v Bergenu). Potom spěcháme na vlakové nádraží pro naše zavazadla (zavírají tam ve 23:30).

15. července, úterý, letadlem Bergen–Praha

Jdeme na kopec s výhledem na Bergen, sedíme na lavičce a kocháme se. Znovu prší, schováváme se pod stromem, jsme zde do jedné. Marci se bojí tmy, a tak jdeme zpátky dolů, procházíme se po nábřeží k akváriu a zpět. Je ticho, fouká mírný vlahý vítr s vůní moře, překvapivě je docela tma. Jsou tři v noci, definitivně se rozhodujeme jet flybusem ve čtyři, protože je zima, jsme unavení a opět začíná pršet.

Svítá, loučíme se s nočním Bergenem. Na letišti spíme asi hodinu a snídáme. Musím odevzdat propan-butanovou láhev, která je skoro plná. Odletáme v 10 hodin, těšíme se domů.

Hodnocení

Klady

• Opravdu krásná, nedotčená příroda, stanování v přírodě, čistá voda (potoky, řeky, fjordy)
• Rozlehlá krajina, málo lidí, všudypřítomné farmy
• Vyšlo nám počasí, pršelo jen minimálně a tehdy, kdy nám to příliš nevadilo
• Pohodlné cestování vlaky i autobusy za přijatelné ceny, kempy na velice dobré úrovni

Zápory

• Celkové výdaje asi 10000 Kč na osobu (bez jídla vezeného s sebou)
• Bloudění na cestě kolem jezera, držet se cest popsaných v průvodci